Antonín Bořek-Dohalský

Dohalští

Kde začít vyprávění o rodu Dohalských? Snad od česky psaného dopisu Marie Terezie, který poslala jednomu z Dohalských s díky za věrné služby, když se jí, tehdy dívky něco málo přes dvacet, zastal proti saským okupantům a nezačal jim sloužit, jak mu nabízeli. Nebo od tří bratří – Zdeňka, Antonína a Františka – kteří ve 20. století, již ověnčeni „jen“ titulem bez závratného rodového jmění, sloužili Československé republice tak, jako málokdo. Však také dva z nich zemřeli v koncentráku či na popravišti, a ten poslední krátce po únoru 1948. A nebo od případu Pražský hrad, kde byl zcela nezákonně odsouzen Jiří Bořek-Dohalský jen za to, že byl loajálním úředníkem Edvarda Beneše. A zmizel v lágrech až do šedesátých let. Nebo snad od jeho ženy, která prožívala se svými čtyřmi syny nouzi a bídu, proti jaké brojil ten samý režim, který ji jí způsoboval. A nebo od dnešních potomků žijících stále v domě svého rodu – nikoli v zámku, ale v malém zahradnickém domku v Lysé nad Labem, na kraji parku. V domku, kde se za Jiřího Dohalského nikdy nezamykaly dveře, neboť po letech věznění měl už zamykání až dost.

Takže, kde začít. Nakonec snad u Vladimíra Votýpky. Novináře, který na počátku 70. let dostal v Mladém světě za úkol napsat článek o památkové péči. Nakonec z toho bylo dvacet let na první pohled zbytečného, protože k vydání nevhodného, sbírání materiálu o zanikajícím světě české aristokracie. Když tehdy zjistil, že v Čechách žije stále docela solidní skupina potomků české šlechty, rozhodl se, že je na vlastní pěst vyzpovídá, zaznamená jejich dávnověké i zcela současné osudy a zachová tak vědomí o jejich údělu. Nakonec z toho bylo hned několik oblíbených knih o osudech, paradoxech a návratech české šlechty. Ale to až po roce 1989.

Mezi prvními potomky modré krve, za kterými se vydal, byl v roce 1970 právě dr. Jiří Bořek-Dohalský. Jiří Dohalský novináře přijal s tím, že se budou bavit jen o historii jeho rodu, ne o současnosti a ne o jeho vlastním osudu. A tak vyprávěli o tom, jak podle legendy jeden z Dohalských za křižáckých válek vyhrál kdesi na blízkém východě nad muslimskou princeznou a ta místo toho, aby mu šachovnici omlátila o hlavu, jak to dělala všem před ním, mu nabídla ruku, kterou on ale odmítl, nicméně princeznu a šachovnici dostal aspoň do svého erbu. A také o tom, jak později, v dobách mnohem více prudérních, milou nahotinu v erbu vystřídal mouřenín ve slušivém kabátci.

Ale také přišla řeč na strýce a otce, kteří za války pomáhali odboji. Jeden ze strýců – Zdeněk Bořek-Dohalský – působil jako spojka mezi vládou v Praze a mezi Londýnem. V roce 1941 byl zatčen a na konci války popraven. Přestože v posledních dnech padal vyčerpáním a nemocí, před popravčí četu kráčel hrdě, aby nedělal ostudu svému jménu a vlasti. Když mu na počátku protektorátu kdosi navrhl, aby napsal knihu o známých lidech, které znal, odvětil velmi prorocky, že muži jeho rodu v takových dobách nepíší knihy, ale umírají na popravišti. V lágru zemřel také jeho bratr, kanovník svatovítské kapituly Antonín Bořek-Dohalský, který byl zapleten do přípravy atentátu na Heydricha.

A když po čase Vladimír Votýpka pronikl k Jiřímu Dohalskému blíže, naslouchal i vyprávění o hloupost komunistické obžaloby, jež ho vinila z vlastizrady a špionáže, která měla spočívat v tom, že se poptal po situaci v jednom klášteře nebo že odvezl známému za hranice pár věcí a nějaké dolary. Výsledek – 17 let kriminálu…