František a Antonín Kinští

Natočeno 2009. Premiéra 1. 1. 2010 (ČRo 2 Praha, 17:05 – 18:00). Repríza 5. 2. 2012 (ČRo 2 Praha, 22:00).

Pustit dokument

Pustit Noční mikroforum

Bez brnění, bez chocholu

„Hosté u nás v hospodě mají pořád dojem, že pan hrabě přijde v brnění s chocholem, a pak se hrozně diví, že se k nim chovám normálně.“ Tato slova zaznívají v úvodu prvního dílu volného cyklu o potomcích české šlechty. Říká je Antonín Kinský, spolumajitel pražské restaurace Století. Právě v tomto podniku poblíž Vltavy jsme s ním a jeho bratrem Františkem vzpomínali na jejich dětství za komunismu, dospívání i starosti a radosti, které je potkaly po roce 1989.

Náš cyklus jsme s Tomášem Černým začali s Kinskými záměrně. Jednotlivé pořady vznikly na základě knih Vladimíra Votýpky Příběhy, Návraty a Paradoxy české šlechty. A právě dědeček bratří Kinských byl jedním z prvních šlechticů, který v dobách normalizace otevřel Vladimíru Votýpkovi dveře a líčil mu osudy i strasti svého rodu. Náš cyklus se tak logicky stal jakýmsi volným pokračováním těchto knih. Pokračováním, jež ukazuje další generace a další osudy hrdinů Votýpkových knih. Sám Vladimír Votýpka se pak stal naším zasvěceným a přátelským průvodcem po mnohdy spletitých dějinách jednotlivých rodů a hlavně jejich osudů ve dvacátém století.

A ještě z jednoho důvodu je ona věta Antonína Kinského z úvodu prvního dokumentu cyklu o české šlechtě podstatná. Vystihuje totiž to, co nás pak provázelo a provází všemi díly, všemi setkáními. Šlechta byla a je stále vrstvou české společnosti, která je pro leckoho poněkud vzdálená, máme s ní spojeny mnohé mýty, fámy i vyložené lži. A my jsme během natáčení všech dílů zjistili, že jde o lidi normální, příjemné a vstřícné. Možná právě tím jsou nakonec nejvíc zajímaví, tím, že se chovají normálně a to tak, jak to není docela běžné. Dbají na dobré mravy, na slušnost, vztah k rodině a tradici.

Už v prvním díle s bratry Kinskými jsme zjistili, jak velký a přitom logický rozpor je mezi tím, jak své peripetie v dobách komunismu líčí oni a jak je popisuje historik Vladimír Votýpka. Jeho vyprávění se nemohlo vyhnout konfiskaci majetku, znemožnění studovat, věznění otce, ztrátě blízkých, kteří odešli do exilu, likvidace rodinného sídla a jeho pozdější náročné opravě, odpovědnosti za dobré jméno rodiny. Jejich popis těchto dob byl naopak plný velkorysého nadhledu a líčení klukovských lumpáren v ulicích tehdejší Prahy. Zapšklost, pomstychtivost, nenávist byste v jejich slovech hledali marně. Odráží se v nich spíše úsměv a vzpomínky na soudržnost rodiny a její setkání. Ona soudržnost, která třeba tak jako u Kinských pak způsobí, že bez většího odporu a ohledu na vlastní pohodlí jdou a vrátí se na stará místa svého rodu, převezmou je a postarají se o jejich obnovu. Tak jako to udělali Kinští v Kostelci nad Orlicí, kde v zásadě z trosek znovu postavili svůj rodinný zámek, kde jsme první díl našeho cyklu natáčeli s jeho dnešním majitelem Františkem Kinským.

Už u tohoto setkání s Kinskými jsme si tak s Tomášem Černým lámali hlavu s problémem, který nás provázel všemi díly – jestli idyla, která navzdory neveselým dějům z jejich vyprávění vychází, není jakousi maskou, za kterou se nám nepodařilo proniknout. Když jsme ale totéž nalezli u další desítky rodin s erbem, uvědomili jsme si, že to není náhoda. Je to spíše výsledek staleté tradice, výsledek vazeb a vztahů, které se utavily ve složitých dobách a složitých podmínkách. Vztahů, které ani zvůle mocných a nepřizeň osudu nedokázala rozštěpit a vymazat. Tato setkání se nám stala důkazem, že jsou hodnoty, které nosíme či máme nosit v sobě, které jsou neodvislé od zákrutů dějin, politiky či jiných vnějších vlivů.

P. S. Když jsme seděli v restauraci Století a když jsme v hlavě nosili myšlenky na celý tento cyklus dokumentů o potomcích české šlechty, netušili jsme, že Antonín Kinský bude prvním z našich hrdinů, který opustí tento svět. Už první část našeho cyklu se tak stala vzácným dokladem mizejícího, ale stále nepřízním osudu vzdorujícího světa české aristokracie.