John a David Parishovi

Ve městě bych nepřežil

Toto setkání s českými šlechtici 21. století bylo výjimečné v mnoha ohledech. Jednak jsme potkali hned tři generace jednoho rodu, což se nám stalo jen v tomto případě. Jednak jde o rod původem anglický a ne český, ale s českým královstvím úzce spojený. A jednak je to rod, který se ze svého domu a ze své kanceláře ve východočeském Žamberku na svůj bývalý zámek jenom dívá. Tentokrát nás mezi své myslivecké trofeje a dokonce i do své obory pozvali John, David a Oskar Parishovi.
Z parishovského zámku v Žamberku se během komunismu stala škola a v ní vyrostl internát. Aby se z něj zase stalo honosné rodové sídlo, na to nebylo ani pomyšlení. A tak John Parish rozhodl, že zámek bude patřit městu i dál, ale musí jej opravit. V parku si postavil rodinný dům a pod zámkem u rybníka vyrostly kanceláře se správou Parishových lesů.

Až tady pochopíte, proč jim na majetku tolik nesejde. Oni nejsou doma v budovách, ale v lese, v tundře, ve stepi, když na to přijde, i na poušti. Tam všude stopují zvěř, loví, starají se o stromy i stáda. Parishové jsou a byli lidé podnikaví. Ostatně jejich peripetie s prázdnou státní pokladnou rakouského mocnářství, které v dokumentu líčí Vladimír Votýpka, jsou toho jen dokladem.

Ta jistá vytrvalost, která je pro lov a myslivost typická, se jim vyplatila i v době exilu, kdy klidně a vytrvale nesli útrapy i dobrodružství života v Kanadě. Také tady se John Parish živil jako prospektor i jako barman, jeho rodiče farmařili. A když přišla možnost vrátit se do Žamberka, první starostí byl les a jeho stav. Také nejdříve začali hospodařit, než se začali zajímat o to, co bude se zámkem. Zkrátka, jak říká David Parish: „Nebojím se zvířat, to se spíš bojím lidí. Miluju les. Ve městě bych nepřežil.“