Vždy, když jedu po D1 do Brna mám u Velkého Mezižíčí na dálničním mostě chuť se ohlédnout do údolí za sebe. Na skalním ostrohu tam krajině dominuje majestátní zámek. Pro řidiče ovšem trochu riskantní manévr. A tak jsem byl velmi rád, když nás náš cyklus o potomcích českých šlechtických rodů přivedl právě sem.
Čekalo nás tu setkání s bratry Františkem Karlem a Janem Podstatskými. K jejich jménu ještě patří přídomek Lichtenstein. Jejich dědeček v kraji rozvíjel rybníkářství a to tak úspěšně a rozsáhle, že se mu dodnes říká Velekapr. V jeho automobilu zahynul v Sarajevu v roce 1914 následník trůnu, Podstatský byl jeho pobočníkem. Dodnes má rodina zakrvácený kapesník, kterým utíral svému raněnému příteli ústa. Otec obou našich hrdinů za války pomáhal odboji a to tak, že se dokonce ocitl na prvním místě seznamu místního gestapa. Nic mu však nemohli přímo dokázat, a tak si netroufli. Oba současní pokračovatelé rodinné tradice po roce 1948 museli spolu se svými rodiči odejít do exilu, a tak jsme se s nimi během jediného zimního odpoledne dostali do Chile, Kanady, do blízkosti Otty Habsburského, do pilotní kabiny letadla, prodávali jsme víno po celém světě... Inu, neměli bratří Podstatští rozhodně nudný život, i když se shodují, že exil není legrace.
Velkou výbavou jim do života byl i životní přístup jejich matky Josefiny, která byla pro mnohé z nás možná trochu přísná, ale zato velmi zásadová žena. Každý její den začínal cestou do kostela. Když byly její děti malé a přišly třeba s tím, že se řízly, byla k nim vlídná a laskavá, ale pláč netolerovala. „Vy nepláčete, řekla nám a basta,“ vzpomíná ještě po letech František Karel. A neplakali. Sentiment ostatně není právě dobrá výzbroj pro šlechtice v Čechách ve dvacátém století. A tak jen co Josefina Podstatská se svými dětmi přejela v dobytčáku v roce 1948 hranice do Rakouska, řekla jim: „A teď zapomeňte češtinu.“ V tomto bodě ji tedy neposlechli doslova, ale čtyřicet let česky nemluvili a je to znát ještě dnes. „Zato maminka,“ pokračuje další z bratrů, Jan, „když se vrátila, od první chvíle mluvila dokonale. Nám češtinu zakázala, ale sama si ji udržela.“
A tak na zámku pod dálničním mostem ve Velkém Meziříčí je dnes opět živo a všichni tři sourozenci, František Karel, Jan i sestra Marie, tu žijí se svými rodinami. Jen nejstarší z nich si místo zámku vybral domek s velkou zahradou a nádherným starým skleníkem, který k zámku přiléhá. V Kanadě si ostatně jeden dům postavil vlastníma rukama, a tak mu asi menší rozměry bytu vyhovují. „Jenom je škoda,“ loučí se s námi s úsměvem Jan Podstatský, „že ten most nepostavili rovnou nad zámkem, nemuseli bychom opravovat střechu.“
