Tento díl našeho cyklu o současných generacích české šlechty začíná tím, že nám na bránu zámku v Dymokurech přijel Tomáš Czernin na kole. Zrovna jel pro poštu. Když se vrátil, zavedl nás do kotelny, kde od října do května denně od rána do noci přikládá pod tři kotle. Skoro by se řeklo, že co se nepovedlo minulému režimu, dokázala u něj až restituce. A ve stejném uvolněném duchu se odehrál celý tento díl – ať už jsme se bavili o kolech, lesním hospodářství, víře, ať už jsme mluvili s Tomášem Czerninem, jeho ženou, čtrnáctiletým synem nebo strýcem Divišem, který žije střídavě v Rakousku a českých Hlušicích, kde také získal zpět část rodinného majetku.
Vladimír Votýpka, který nás naším cyklem o české šlechtě také provází, ostatně náš dojem z návštěvy u Czerninů potvrzuje: „Když jsem ještě za normalizace, šel poprvé navštívit Tomášova otce, Děpolda, stoupal jsem lesem do kopce k domu, kde tehdy celá rodina žila. Vyšel jsem z takového mlžného oparu na palouk, v dáli viděl domek a z něj ke mně běžela malá dívenka se zlatými vlasy. Řítila se rovnou na mne, rozpřáhl jsem ruce, chytil ji, zatočil a postavil na zem. Chytla mne za ruku a vedla k domu, kde už na prahu čekal její otec Děpold Czernin a přijal mne, jako bychom se znali léta. Klidně jsem mohl být od StB. Tento pocit vlídnosti a důvěry se mi s nimi spojuje dodnes.“
Tomáš Czernin s rodinou dnes žije a hospodaří na rodinném zámku v Dymokurech. Věnuje se myslivosti, která ale u něj není zbohatlická zábava, jde čistě o správu majetku. A tak, jestli mu zvěř nemá zničit lesy, musí vzít flintu a prostě vyrazit na lov. Zatímco nám vyprávěl o tom, co takové hospodaření znamená, vyřídil několik telefonátů s lesníky a hajnými. Bylo znát, že jej tato práce těší a že se v ní našel. Cesta k tomu ale nebyla nijak jednoduchá. Před rokem 1989 jeho rodiče zvažovali, že zůstanou u rodiny ve Vídni, nicméně se vrátili. Babička s dědečkem i strýc Diviš se rozhodli pro exil. Tomáš pak v Rakousku ještě na sklonku normalizace našel svoji ženu. Ona dnes mluví skvěle česky, i když začátky v Dymokurech pro ni jistě nebyly snadné. Nejen že se musela učit nový jazyk, ale ani samotné ty počátky nevypadaly nijak aristokraticky – žili v malém bytě a spíše než zámeckou paní připomínala hospodyni. S pečlivostí, která je v Dymokurech vidět na každém kroku, se oba,Tomáš i jeho žena, věnují opravám zámku i charitě, vedou Maltézskou pomoc a vozí každý rok poutníky do Lurd.
Když jsme se tak trochu ptali po poznání, které Tomášovi Czerninovi dala poslední léta, která mu dost změnila život, ať už s ohledem na návrat majetku, neúspěšné politické angažmá, křesťanskou charitu a tak dále, odpověděl: „Je mi vlastně líto těch lidí, kteří si myslí, že to nejdůležitělší poslání v životě je něco si užít. A jestli je to zadarmo, tak je to o to lepší.“
