Hugo Mensdorff-Pouilly

Schází nám Pán Bůh

Hugo Mensdorff-Pouilly je nepřehlédnutelná postava mezi současnými potomky v Čechách usazených šlechtických rodů. A to nejen proto, že je příbuzným britské královny Alžběty II., belgického krále nebo bulharského cara. Mnozí mladší členové českých starých rodin přiznávají, že díky němu se všichni setkávají a znají – typický spiritus agens.
My jsme se za tímto naším bývalým diplomatem v Paříži i na pražském velvyslanectví Suverénního řádu maltézských rytířů vydali do Boskovic, kterým, jak sám přiznává, patří celé jeho srdce. Provázel nás zámkem i rodinnou historií a byla to procházka skutečně příjemná, protože Hugo Mensdorff-Pouilly je nejen laskavý hostitel, ale také skvělý vypravěč. Například líčil, jak v roce 1938 přišel na boskovický zámek československý pěší pluk. Paní hraběnka přiměla velitele, že jeho vojáci nebudou chodit po parketách v okovaných botách, ale v bačkorách. Když zámek po březnu 1939 zabrala německá armáda, načapala stejná paní hraběnka dva nacistické důstojníky, jak se v parku opalují do půl těla svlečení. A zase přišlo nařízení, že vojáci musí chodit alespoň v košili. A chodili. Po roce 1945 zámkem prošla další armáda – rudá. A to už lítaly čalouněné židle z oken a plenilo se ve skutečně orientálním stylu.
Ovšem došlo i na vážnější témata než jen na rodinné historky. Došlo například i na pro mnohé z nás nezvykle ostré názory například na první republiku nebo Tomáše Masaryka či Edvarda Beneše nebo na naši dnešní současnost. Tady Hugo Mensdorff-Pouilly doslova říká: „Celý svět je v duševní krizi a bude to asi chvíli trvat. Zapomněli jsme, že existovalo desatero, ztratili jsme víru v Boha. Když si dřív lidi podali ruku, tak to platilo. Dnes, když to desetkrát podepíšete, tak se vám sejně každý vysměje.“ Ovšem setkání v Boskovicích není ve svém vyznění nijak depresivní, spíše realistické. „Doufám, že se to polepší, i když nám schází Pán Bůh“ říká náš hostitel.